Spolupráce ve stínu soupeření

Vždy, když se ke mne dostane článek od klubu českých skeptiků Sisyfos vím, že mě čeká další lekce. Lekce seberozvoje, respektu, shovívavosti, chápavosti, neodzusování. Chvíle pokládání nových otázek a znovu potvrzování svých názorů, pocitů a poslání. Snažím se pochopit jejich snahu. Snahu ochránit sebe a ostatní lidi před léčiteli, kteří od lidí pouze berou peníze, ale nadělají více škody, než užitku. Myslím, že každý psycholog by za touto snahou odhalil především strach ze ztráty kontroly. Jsou to lidé, kteří se necítí komfortně, když něco nemají ve svých rukou. Když nemohou něco dokázat a mít to tak „černé na bílém“.  Potřebují mít vše potvrzené studiemi.

Celé studium jsem se pohybovala na vědecké půdě a studovala nejrůznější vědecké studie. Jednalo se však o zcela měřitelné veličiny. Příkladem může být bakalářská práce na sledování aktivity enzymu beta-galaktosidasy při štěpení laktosy nebo sledování píků toxických amanitinů z muchomůrky zelené v moči pomocí hmotnostního spektrometru. Měřila jsem však něco, co probíhalo in vitro. Tedy mimo živý organismus. Tedy zproštěno téměř všech vlivů, které s sebou individualita každého organismu nese. Tedy něčeho, co nemůžeme mít pod kontrolou.

Klinická naturopatie je evidence-based léčebný přístup založený na individuálním a celostním přístupu ke každému klientovi. Stále však vychází ze studií. Stále se tedy na tomto poli velmi intenzivně pohybuji. Tentokrát však čtu studie, které samozřejmě probíhaly in vivo, tedy přímo v živém organismu. A vidím obrovskou odlišnost. Většina těchto studií vychází sporně. Pokud chceme najít studie na benefity paleo stravy na zdraví a dlouhověkost člověka – najdeme je. Pokud chceme najít studie na benefity veganské a raw stravy na zdraví a dlouhověkost člověka – najdeme je.

Mohlo by se zdát, že sledování vědeckých poznatků a čtení studií je ztráta času. Ale tak to není. Studie nás mohou nasměrovat a dát nám odpovědi na některé otázky. Spíš by nás však měly inspirovat k dalšímu studiu, ke zvídavosti a k pokoře. K pokoře a přijmutí faktu, že jsou věci, které se změřit nedají a které člověk nemůže mít pod kontrolou. Nemůžeme brát studie a evidence-based přístup jako jedinou, univerzální pravdu, která je a bude aplikovatelná na všechny. Právě naše individualita dělá všechny tyto studie sporné. A právě pokora je to, co lidem neustále bojujících za jejich pravdu, často chybí. Naopak „trpí“ pocitem příliš velké osobní důležitosti.

Pouze z pozice vnitřního klidu můžeme činit rozhodnutí,
která jsou v souladu s našimi hodnotami,
vytvářet mírumilovné vztahy a poskytovat potřebnou pomoc druhým.

Jsem přesvědčená, že kořen téměř každého problému najdeme v dětství. Od dětství jsme vedeni k soupeření.

Vždy, když se ke mne dostane článek od klubu českých skeptiků Sisyfos vím, že mě čeká další lekce. Lekce seberozvoje, respektu, shovívavosti, chápavosti, neodzusování. Chvíle pokládání nových otázek a znovu potvrzování svých názorů, pocitů a poslání. Snažím se pochopit jejich snahu. Snahu ochránit sebe a ostatní lidi před léčiteli, kteří od lidí pouze berou peníze, ale nadělají více škody, než užitku. Myslím, že každý psycholog by za touto snahou odhalil především strach ze ztráty kontroly. Jsou to lidé, kteří se necítí komfortně, když něco nemají ve svých rukou. Když nemohou něco dokázat a mít to tak „černé na bílém“.  Potřebují mít vše potvrzené studiemi.

Celé studium jsem se pohybovala na vědecké půdě a studovala nejrůznější vědecké studie. Jednalo se však o zcela měřitelné veličiny. Příkladem může být bakalářská práce na sledování aktivity enzymu beta-galaktosidasy při štěpení laktosy nebo sledování píků toxických amanitinů z muchomůrky zelené v moči pomocí hmotnostního spektrometru. Měřila jsem však něco, co probíhalo in vitro. Tedy mimo živý organismus. Tedy zproštěno téměř všech vlivů, které s sebou individualita každého organismu nese. Tedy něčeho, co nemůžeme mít pod kontrolou.

Klinická naturopatie je evidence-based léčebný přístup založený na individuálním a celostním přístupu ke každému klientovi. Stále však vychází ze studií. Stále se tedy na tomto poli velmi intenzivně pohybuji. Tentokrát však čtu studie, které samozřejmě probíhaly in vivo, tedy přímo v živém organismu. A vidím obrovskou odlišnost. Většina těchto studií vychází sporně. Pokud chceme najít studie na benefity paleo stravy na zdraví a dlouhověkost člověka – najdeme je. Pokud chceme najít studie na benefity veganské a raw stravy na zdraví a dlouhověkost člověka – najdeme je.

Mohlo by se zdát, že sledování vědeckých poznatků a čtení studií je ztráta času. Ale tak to není. Studie nás mohou nasměrovat a dát nám odpovědi na některé otázky. Spíš by nás však měly inspirovat k dalšímu studiu, ke zvídavosti a k pokoře. K pokoře a přijmutí faktu, že jsou věci, které se změřit nedají a které člověk nemůže mít pod kontrolou. Nemůžeme brát studie a evidence-based přístup jako jedinou, univerzální pravdu, která je a bude aplikovatelná na všechny. Právě naše individualita dělá všechny tyto studie sporné. A právě pokora je to, co lidem neustále bojujících za jejich pravdu, často chybí. Naopak „trpí“ pocitem příliš velké osobní důležitosti.

Jak by asi vypadal svět, kdybychom nesoupeřili? Jak by asi vypadaly naše životy, kdybychom se naučili spolupracovat? Kdyby terapeuti celostních terapií neosočovali klasickou medicínu, že pouze zakrývá příznaky, ale neuzdravuje. Že chce pacienty léčit, ale nechce, aby se uzdravili. Protože léčící se pacient jsou peníze, zatímco zdravý člověk ne. Co kdyby naopak lékaři klasické medicíny neosočovali alternativní metody z neznalostí, ignorace vědeckých faktů a z podvádění a okrádání klientů? Kde by asi všechny tyto obory byly, kdyby se všechna energie věnovaná na boj za svoji pravdu a zneuctění protivníka, věnovala pacientům a vzájemné spolupráci zaměřené na snahu nejen vyléčit nemoc a potlačit symptomy, ale také navrácení člověka do celkového zdraví, rovnováhy a šťastného prožívání svého života?

Pouze z pozice vnitřního klidu můžeme činit rozhodnutí, která jsou v souladu s našimi hodnotami, vytvářet mírumilovné vztahy a poskytovat potřebnou pomoc druhým.

Jsem přesvědčená, že kořen téměř každého problému najdeme v dětství. Od dětství jsme vedeni k soupeření.

• Musíš být lepší, než Honza
• Anička je štíhlejší, než Klára
• Jirka dostal z testu jedničku a já trojku
• Matika mu jde mnohem líp, ale já to nechápu. Jsem hloupější

Došli jsme až tak daleko, že srovnáváme nesrovnatelné. Máme soutěže na něco tak subjektivního, jako je krása. Snažíme se objektivně porovnat, která holka je hezčí, která je ještě hezčí a která je úplně nejhezčí. Ve městě, v kraji, v republice, v Evropě, na světě, ve vesmíru… Spousta sportovců skončí s diagnózou vyhoření v rukou psychologa nebo psychiatra. Přitom, kdybychom závodili pro radost z pohybu a pocit sounáležitosti s ostatními, nikdy by se nám něco takového nemohlo stát. My však soutěžíme proto, jelikož si nepřipadáme dost dobří. Máme pocit, že tak, jak jsme, prostě nejsme DOST. Dost krásní, dost chytří, dost rychlí, dost hubení. Pocit méněcenosti a vlastní nedostatečnosti nás nutí soupeřit se všemi kolem. Abychom dokázali sami sobě, že jsme DOST.

• Až dodělám VŠ s červeným diplomem, tak budu DOST dobrá.
• Až vyhraju zlatou medaili, tak ostatním sklapne.
•   Až vyhraju Miss, tak budou ostatní závidět.

Když se to náhodou opravdu stane, zjistíme, že jediný pocit, který se dostavil není pocit „dostdobrosti“, ale vyčerpání a frustrace. Tudy cesta nevede. Cesta vede přes přijetí sebe sama. Přijetí jedinečnosti své a jedinečnosti ostatních. Přijetí faktu, že tak, jak jsme právě teď, jsme naprosto v pořádku. Teorie která se snadno říká, ale hůř uvádí do praxe. Ano, je to dřina. Je to cesta. Tato cesta musí být dlážděná laskavostí a láskou k sobě sama. Je to učení se zcela nové věci – sebelásce a spolupráci. S těmito aspekty jsme se všichni narodili. Většina z nás je však během výchovy založené na srovnávání a výkonu někde hluboko v sobě zahrabala. My, dospělí, se prací na sobě můžeme k této naší přirozenosti vrátit. Nejen to, my můžeme udělat víc. Bylo by skvělé, kdybychom tento začarovaný kruh konečně přerušili.

A to tak, že naše děti nebudeme srovnávat, nebudeme je hodnotit, nebudeme je chtít měnit, nebudeme tlačit na výkon. Každý rodič svoje dítě miluje a každý chce, aby bylo šťastné. Děti se šťastné rodí. Stačí, když jim jejich štěstí a pocit vlastní dostatečnosti nebudeme brát a budeme o něj pečovat. Vzácnější dar jim nemůžeme dát.

Jak by vypadal svět založený na spolupráci místo soupeření? Nebyly by války, hádky, kriminální zločiny, deprese, únava, chudoba… Místo toho láska, péče, porozumění, hojnost pro všechny. Utopie? Možná. Ale proč to nezkusit? Co víc můžeme sobě a svým dětem dát, než lepší svět? Možná na to někdo někdy udělá nějakou studii, která velmi pravděpodobně vyjde sporně, ale za pokus to stojí.