Proč? Protože dítě se přece učí nápodobou. Prostě to, co jím já, bude jíst i ono a to, co nejím já nebude vůbec chtít. A tu svoji Margotku si sním tajně, když se nebude dívat
Je to tak jednoduché!
Jenže pak je to tady. Realita. Máte před sebou malé batole, které začíná ochutnávat a vy zjišťujete, že zas až tak jednoduché to asi nebude. A co teprve tříleté dítě, které si už velmi důrazně prosazuje, co chce a nechce jíst bez ohledu na to, co máte na talíři vy?
Babičky, dědečkové, tetičky…
Samozřejmě. Kdyby dítě za celé tři roky života nepoznalo nic jiného, než ovoce, zeleninu, maso a další skutečné potraviny, tak by nic jiného ani nechtělo. Jenže většina z nás nežije v izolaci. Většina z nás ani nic takového nechceme. Chceme se vídat s rodinou a přáteli. Nechceme se pořád dohadovat s babičkami, co dítěti dát můžou a co v žádném případě ne. Nechceme z jídla dělat problém a vytvářet stres. Ten škodí všem mnohem víc, než občasné lízátko od babičky.
Pamatuju si, jak jsem jídlo syna ze začátku vůbec neřešila. Měla jsem pocit, že jídlo není důležité a pokud nebude jíst čokoládu od rána do večera, tak je to v pohodě a nic víc není potřeba řešit. Jenže jak to tak bývá, byla jsem velmi rychle vyvedena z omylu. Postupem času jsem byla v podstatě donucená svoje dosavadní názory ohledně stravy překopat od základů.
Asi je něco špatně
Syn začal mít extrémní záchvaty vzteku a většinu času byl podrážděný a nespokojený. V noci se neustále budil a ani přes den toho moc nenaspal. Tehdy byla ještě dlouhá cesta, než jsem došla k tomu, že si musíme pomoct sami a že vše začíná (a končí ) ve střevech – tedy ve stravě.
Trvalo to více, než dva roky. Žádný lékař ani jiný odborník, se kterým jsme naše problémy řešili, se nikdy nezeptal na, pro mě dnes naprosto zasádní otázku: Jak a co jí? Nikdy nikdo! Dodnes vůbec nechápu, jak je to možné. Vím, že nemají na pacienta příliš mnoho času, ale tohle je tak zásadní, že mi nad tím zůstává rozum stát.
Nejčastěji jsme slyšeli, že je to normální a že to přejde. Občas jsme slyšeli radu, že si to nemáme nechat líbit a dát mu jasné hranice. Skvělá rada, ze které bylo jasné, že nás vůbec nepochopili nebo nechtěli pochopit.
Bez cukru?
V pravý čas mi do cesty přišlo Cukrfree Janiny Černé. Díky její knize jsem se do skutečné stravy a zbavení se nadmíry cukru ve stravě dostala nejprve já a ke mně se postupně přidal i manžel. Sám velmi rychle viděl, jak mu omezení cukru pomohlo s bolestmi hlavy.
U mě byl celý proces změny velmi rychlý a během čtyř měsíců byly naše nákupy k nepoznání od těch minulých. Vynechání cukru a nakupování kvalitních potravin co nejvyšší kvality, mi neuvěřitelně pomohlo s únavou, špatnými náladami a nedostatkem energie.
U syna jsem z počátku udělala chybu. I po něm jsem chtěla „zázraky na počkání“. Hned jsem chtěla, aby jedl jak já. Reakcí byl samozřejmě odpor a ještě větší zhoršení všech jeho nálad a záchvatů.
„Zdravé“ dětské potraviny
Proto jsem to u něj „pustila“. Řekla jsem si, že budeme jíst zdravě my a jemu necháme to, na co je zvyklý. Myslela jsem si, že se časem určitě přidá, protože děti se přece učí nápodobou.
Stále jsem si nechtěla úplně přiznat to, co jsem tušila už dlouho. Tušila jsem, že jeho nálady a záchvaty jsou z velké části ovlivněny stravou.
Nikdy nejedl nějak extrémně špatně. Dokonce na sladkosti nikdy moc nebyl. Jedl prostě tak, jak je normální. To znamená málo ovoce, žádnou zeleninu, minimum masa, bílé rohlíky, piškoty a speciální dětské potraviny ve formě různých sušenek, křupek a ovocných kapsiček. Všechno navíc klasické normální kvality ze supermarketu.
Tyto dětské potraviny jsou pro mě dnes celkově nepochopitelný produkt potravinářského průmyslu. Tváří se, jak jsou zdravé a my máme dojem, že jsou pro děti, to nejlepší. Přitom ve finále jsou plné cukru a různých „éček“ úplně stejně, jako potraviny pro nás dospělé.
Je to normální
Celým příběhem se prolíná slovo normální. Je normální jíst průmyslově zpracované jídlo ze supermarketu. Je normální mít stále chuť na sladké. Je normální mít každé dvě hodiny hlad. Je normální být bez energie a být náladoví. Je normální, když je dítě vzteklé a mlátí hlavou o zem.
Ano, bohužel je to normální z toho pohledu, že to tak má hodně lidí a dětí. Ale normální neznamená, že je to tak v pořádku. Z této logiky by muselo být normální mít cukrovku a rakovinu, protože tyto nemoci má dnes každý druhý. Děkuju, ale to budu radši nenormální…
Konečně zlom
U syna jsem se bála udělat radikální změny. Bála jsem se toho, jak bude těžké ho něco odnaučovat. Nechtěla jsem mu odpírat věci, na které jsme ho „naučili“, aby zase nekřičel a nevztekal se.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme narazila na cukrfree podcast s GAPS terapeutkou Janou Dell Plotnárkovou. Řekla přesně to, co jsem někde hluboko věděla, ale nechtěla to řešit:
NENÍ NORMÁLNÍ, ABY DVOULETÉ DÍTĚ MLÁTILO V ZÁCHVATU VZTEKU O ZEM. NENÍ NORMÁLNÍ, ABY MALÉ DÍTĚ BYLO VĚČNĚ NESPOKOJENÉ A NECHTĚLO SE HÝBAT.
Sice všichni tvrdí, jak to normální je, ale i tady stačí použít selský rozum. Proč by to proboha příroda takto udělala? Proč by chtěla, aby malé děti byly nespokojené, měly záchvaty vzteku, kdy si sami sobě nebo ostatním ubližují? Proč by chtěla, aby ranné dětství dětí bylo pro jejich rodiče očistcem a všichni museli nějak přežít do doby, než z toho vyrostou? Nesmysl.
Znovu a lépe
To mi dodalo odvahu a motivaci vzít jeho stravu znovu do svých rukou. Nicméně tentokrát s citem a laskavostí k němu i k nám. Našla jsem zlatou střední cestu, kde je dobře jemu i nám a postupně se posouváme vpřed.
Postupně napravujeme škody, co jsme za první dva roky jeho života napáchali. Je to pouhý rok od změny. Za ten rok jsme ušli neuvěřitelný kus cesty. Nejen naše strava se nedá srovnat s tím, co bylo před rokem. Změnil se celkově náš přístup k životu a životní styl. Téměř nepotřebujeme supermarket. Nakupujeme v bezobalovém obchodě, kde je to nejkvalitnější opravdové jídlo a ještě přitom šetříme planetu od zbytečných obalů. Nakupujeme od farmářů, od regionálních pěstitelů a na trzích.
Veselé dítě
Synovy stavy se díky tomu všemu začaly zlepšovat. Díky Cukrfree podcastům jsem se dozvěděla obrovské množství zajímavých informací, které nám pomohly. Především jsem se dozvěděla o klinické naturopatii, kterou jsem začala studovat a která dala mému životu úplně nový rozměr a smysl. A také výhled do budoucna ve formě nové profese, která mi splní můj sen. Pomáhat lidem se zdravotními problémy pomocí celostní přírodní medicíny.
Funguje to, ale…
A
co se týká oné nápodoby? Ano, děti se určitě učí nápodobou. Tohle učení je však přirozené, nenásilné a proto velmi nenápadné a často to vypadá, jakoby se vůbec nic nedělo. Ale ono se děje. Když do toho začneme zasahovat, přestane být učení přirozené a nenásilné a docílíme spíš pravého opaku, než co bychom chtěli. Stačí důvěřovat přírodě, sobě, dítěti. A to je možná to nejtěžší. To je ta největší výzva v naší roli rodiče.
Příkladem je moje (původně jsem myslela, že bude naše ) dnešní večeře. Udělala jsem sobě a synovi míchaná vajíčka od slepiček z volného chovu. K tomu jsem připravila cherry rajčátka v bio kvalitě a po domácku fermentovaný kadeřávek od místních pěstitelů. Ideální večeře přesně podle mých představ.
Představa byla taková, že si dá Jaromírek nadšeně se mnou. Dobře, aspoň ta vajíčka!
Realita vs očekávání
Realita byla taková, že si ani jedné misky nevšiml! Vše jsem mu ukázala a zeptala se, jestli bude papat se mnou. Na rajčátka řekl „toto spapá mamka“. Na kadeřávek řekl „fuj, smldí to“ a z vajíček si vzal jeden kousek a řekl „už neceš Jaomíek“ .
Mohla jsem být naštvaná, zklamaná, frustrovaná. Mohla jsem ho začít nutit, přemlouvat, smlouvat. Mohla jsem mu začít vyčítat a vyhrožovat mu hladem. Anebo jsem to mohla nechat být a v klidu si večeři sníst. Vybrala jsem si poslední možnost
Ono to tam někde je
Vím totiž, že i když to vypadá, že si rajčat, kadeřávku a vajíček nevšímá, tak někde vzadu v hlavičce se mu vše ukládá do podvědomí nebo nevědomí. To je asi jedno. Důležité je, že na těchto nevědomých vzorcích potom „jedeme“ celý náš další život.
Hlavní je, že v pravý čas tyto obrazy vyplavou na povrch. Jednou v dospělosti, až bude přemýšlet, co si dá na večeři, automaticky sáhne po vajíčkách, rajčatech a kadeřávku
Teď to samozřejmě nemyslím doslova. Myslím to tak, že ta správná představa a zdravé návyky tam budou, protože se tam nenápadně zasely v jeho ranném dětsví.
Mám radost
Takže mám radost, že jsem mu tam dnes večer nezasela bílý rohlík s roztíratelným ztuženým rostliným tukem (!) a šunkovým salámem
Mám radost i přesto, že on měl nakonec na večeři kolínka s kečupem. ALE! Místo klasických kolínek s kečupem ze supermarketu měl žitná celozrnná kolínka v bio kvalitě z bezobalového obchodu a k tomu 100% rajčatovou pastu, kde nic jiného, než bio rajčata není. K tomu pár kapek bio kečupu, protože cukr z předchozí zkušenosti omezuju postupně.
A takto jsme spokojení oba dva a můžeme se každý den posunout zase o něco blíž „ideálu“. Zmiňovanou zlatou střední cestou jsem myslela právě tohle. Sice nejedl to, co bych chtěla já, aby jedl. Jedl to, co chtěl on, ale ne tak, jako dřív.
Vejce nebo slepice?
otvrdilo se mi, jak během pár měsíců zvýšená kvalita stravy zlepšila kvalitu života nás všech. Největší změnu vidím u syna. Přestal být tak náladový, naročný, nespokojený a líný. Přestal se vztekat desetkrát denně a kvůli každé maličkosti. Dokonce se najednou rozmluvil, což ještě více pomohlo našemu vzájemnému pochopení. Věřím tomu, že je to z velké části díky kvalitní stravě. Dostane v ní vše, co jeho tělo a hlavička potřebují proto, aby se mohli učit nové věci a užívat si života.
Na vše se samozřejmě dá dívat tak, že z toho všeho prostě vyrostl nebo dozrál a strava v tom nehrála roli. No…. Návratem k původní „normální“ stravě to určitě testovat nebudu
Shrnutí na závěr: Ač se často zdá, že jít příkladem nemá smysl, tak to smysl má. A velký! Na potvrzení si sice budu muset tak 20 let počkat, ale věřím, že se dočkám. Potom dám vědět, jak to dopadlo!
Skutečnou stravou ke štěstí a harmonii. Pomáhám díky skutečné stravě žít život ve štěstí a harmonii. Nejen s dětmi.
Můj příběh si přečtěte zde >>>