Zóny komfortu… je nám v nich dobře?

Komfortní zóny nás mají chránit před nepřátelským vnějškem. Mají nás udržovat v klidném stavu a přinášet pocit bezpečí a harmonie. Ale opravdu to funguje? Nechrání nás spíše před námi samotnými? Nebrání nám v růstu? Stejně jako u skutečné stravy i tady přemýšlím, jak to ta příroda s námi asi zamýšlela, když tyto „zóny bezpečí“ pro nás tvořila…

Málo prostoru pro život

Nemyslím si, že záměr byl takový, jak to vypadalo u mě. Moje komfortní zóny byly vždy hrozně malé. Tak malé, že se v nich téměř nedalo dýchat, hýbat, žít. Rozhodně mi do života nepřinášely pocit klidu a bezpečí. Naopak. Místo, aby mě chránili před stresem a nebezpečím mi stres a pocit ohrožení neustále přinášeli. Tím, jak byly malé, jsem se každou chvíli ocitla na jejich okraji. Tyto hranice jsou velmi tvrdě střežené. Strachem.

Je ten strach skutečný? Tento strach vzniká z domněnek, co se nám většinou nevědomě honí hlavou. Domněnky mají jednu společnou nehezkou vlastnost. Vůbec nevychází z pravdy a z našich reálných zkušeností a prožitků. Nejsou pravdivé a proto ani strach, který vytváří, nemůže být pravdivý. Je to takový ten destruktivní strach, který nám brání vykročit z komfortní zóny a malinko ji tím rozšířit.

Strachu navzdory

Když jsem pomalu začala komfortní zóny opouštět, lehké to vůbec nebylo. Strach je silný, ale pokud si ho zvědomíme, jeho moc nad námi téměř pomine. Začala jsem tedy velmi pomalu překračovat hranice svých komfortních zón. U mne to znamenalo například položit dotaz ve facebookové skupině, zavolat do dnes už bývalé práce, poprosit prodavačku o rozměnění peněz. Jedno z těchto vykročení je i tohle sdílení. Pro někoho maličkosti, pro mne tehdy hodně náročné situace. Dnes už se nad těmito vzpomínkami pousměju.

Nestalo se nic, co se prý mělo stát

Bylo pro mne obrovskym překvapením, že po každém krůčku „mimo“ jsem cítila okamžitý obrovský příval energie, euforie, nadšení. Především proto, že se nestalo ani z části to, co se mi domněnky snažily namluvit. Opak byl pravdou.

S tím, jak se zóna komfortu maličko rozšířila se objevil nový volný prostor, který se okamžitě zaplnil úžasným pocitem sebejistoty, sebevědomí, sebelásky. Pocitem, že jsem tady správně a že můžu všechno.

Okamžitě a dokonale

Nadšená z tohoto nově nabytého poznání jsem zóny rozšiřovala neustále. Jenže jako u všeho i zde platí všeho s mírou. Dostala jsem se velmi brzy až k hranicím, ktere momentálně prekračovat nemám. Ještě jsem tam nedošla.

Jak jsem to poznala? Tak, že místo pocitu štěstí, euforie, lásky jsem se najednou cítila přehlcená, frustrovaná a naštvaná. Měla jsem pocit, že je toho moc a že už nechci. Že nejsem dost dobrá, když dál už nemůžu. Že to celé nemá cenu, protože jsem asi ztracený případ, když se zase cítím špatně.

Je to v pořádku

Díky této zkušenosti mi došlo, že nemusím dělat zázraky na počkání. Že všechno má svůj čas. To, že na něco dnes ještě nejsem připravená neznamená, že jsem špatná a že jsem zklamala. Neznamená to, že za týden, měsíc, rok to nebude jinak. Teď je teď a je to tak v pořádku.

Stejně jako při hledání skutečné, pečující stravy je i tady důležité naučit se poslouchat sebe a své tělo. Být k sobě laskavý a ohleduplný. Všechno má svůj čas. I vystupování z komfortních zón, které nás po malých krůčcích posouvá tam, kam to s námi příroda zamýšlela. Do světa, kde budeme svobodní, sťastní, milující i milovaní. Kde budeme žít v harmonii se sebou, s přírodou, s lidmi kolem sebe.

Skutečná komfortní zóna je velký bezpečný prostor, ve kterém můžeme volně dýchat a skutečně naplno žít. Protože strach je vynikající sluha, ale strašně zlý pán!