Nevím, kdy to celé vzniklo, ale dlouho jsem se tím taky řídila. Zní to logicky a tak mi přišlo, že to dává smysl. Dnes jen kroutím hlavou nad tím, že mě tehdy nenapadlo, že kdyby příroda chtěla, aby se člověk pásl téměř celý den bez přerušení, udělala by z něj další kravičky nebo ovečky.
Nechápu, že jsem si opravdu myslela, že naše těla jsou tak hloupá, že nepoznají, kdy jídlo potřebují a kdy ne a že je tak musíme neustále hlídat a zásobat.
Kupředu zpět
Když se podíváme zpět do historie, člověk nikdy neměl přístup k jídlu neustále. Lidé se najedli, pak šli na pole, tam si v poledne dali nějaký „oběd“ a večer šli domů. Nebylo výjimečné, že večer k jídlu už nic nebylo a tak šli spát bez večeře. Oběd píšu záměrně v uvozovkách, protože s dnešním dvou- až tříchodovým menu se nemohl moc srovnávat. Měli dvě, někdy tři jídla denně. Někdy pár dní neměli nic a přesto celý den tvrdě pracovali. Pokud bychom tedy fungovali tak, jak se posledních pár desetiletí tvrdilo, tak bych tento článek nejspíš nepsala. Nepřežili bychom.
Zase jsou v tom peníze?
Kdo to tedy vymyslel a jak je možné, že tvrzení o naprosté nezbytnosti svačinek pro zdravé a štíhlé tělo, vešlo tak snadno a na tak dlouho ve všeobecnou platnou a nakonec nadělalo víc škody než užitku? Pro obchodníky je určitě lepší zákazník, který nakupuje suroviny na tři hlavní jídla plus tři svačiny, než člověk, který si nakoupí na dvě až tři jídla denně.
Nechci však očerňovat pouze potravinářský průmysl a tvrdit, že za vše špatné může on. Ještě donedávna (a někteří výživoví poradci to bohužel radí svým klientům dodnes) se tak nějak všeobecně věřilo, že pokud nebudeme jíst každé dvě až tři hodiny po malých porcích, zpomalí se nám metabolismus. Tělo bude v šoku, že chvíli nedostalo další porci živin. Jakmile ucítíme hlad, je už bohužel pozdě. Metabolismus se zpomalil a tělo si ze strachu před dalším hladověním všechny přijaté živiny uloží do zásob, aby mělo kde brát, až zase přijde takováto krize.
Teorie vs. praxe
Zní to logicky a téměř vědecky. Bohužel se v této teorii trochu zapomíná na jednu podstatnou věc a tou je, že naše tělo není stroj a že jsme vysoce individuální bytosti. Co bude vyhovovat a prospívat jednomu, nebude vyhovovat druhému. Neříkám proto, že jíst svačinky je čistě a jedině špatně. Několik posledních desetiletí nám však ukázalo, že neustálé pojídání většině z nás neprospívá. A nejen to. Většině z nás bohužel škodí.
Jak to teda funguje
Skvělým ukazatelem je rostoucí počet pacientů s inzulinovou rezistencí a následným diabetem druhého typu. Přibývá lidí obézních, s vysokým krevním tlakem, dyslipidémií a metabolickým syndromem. A většina z nich pravidelně a po malých porcích jedí.
Po každém jídle, které sníme, nám vzroste hladina cukru – glukózy – v krvi. Čím více sacharidů potravina obsahuje, tím hladina cukru vzroste více. Hladina cukru v krvi se označuje jako glykémie. Pokud je vysoká, jedná se o hyperglykémii. V opačném případě mluvíme o hypoglykémii.
Oba stavy mohou být až život ohrožující a tělo tak glykémii velmi přísně reguluje. Hyperglykémii po jídle okamžitě kompenzuje vyloučením hormonu inzulínu, který produkuje slinivka břišní. Inzulín umožní vstup cukru z krve do buněk, kde je využit pro tvorbu energie.
Nadbytek cukru v krvi je pro tělo signál, že je potravy dost a logicky tak přestává spalovat tuky. Naopak inzulín stimuluje přeměnu přijatého cukru na tuky, které se uloží v tukové tkáni. Na horší časy. Jenže horší časy (krátkodobé hladovění, půsty) u většiny z nás nikdy nepřijdou.
Stále jíme a jíme -> -> glykémie roste a roste -> ->slinivka produkuje inzulín -> -> glykémie se tak sníží až do hypoglykémie -> -> dostaneme velký hlad -> -> cyklus se tak opakuje. Několikrát za den. Tolikrát, kolikrát dáme něco do úst. A čím více sacharidů jídlo obsahuje, tím je efekt horší.
Inzulín? Kde??
V tomto režimu naše buňky dříve nebo později přestanou být na inzulín citlivé. Jakoby měly spoustu dioptrií a inzulín téměř nevidí. Vzniká cukrovka druhého typu. V tomto případě musí slinivka produkovat inzulínu ještě mnohem více, aby se všechen cukr z krve opravdu dostal do buňky a nedošlo k ohrožení života. Postupem času je třeba si inzulín aplikovat i uměle.
Stále více dnešních diabetologů v čele s MUDr. Hanou Krejčí Ph.D. doporučuje diabetikům nízkosacharidovou stravu s omezením svačinek. Je to logické. Pokud naše tělo nebude umět pracovat s tukem, budeme muset jíst nízkotučné potraviny a tuku se vyhýbat, U cukrovky naše tělo neumí pracovat s cukrem. Většina diabetiků díky nízkosacharidové stravě mohla zcela nebo téměř vypustit aplikaci inzulínu. Inzulín stimuluje ukládání tuků. Čím ho plave v krvi méně, tím lépe.
Zkusme to jinak
Delší pauzy mezi jídly však neprospívájí pouze diabetikům. Jsou především prevencí před touto nemocí. Pokud máme delší čas bez jídla, tělo přepíná na spalování tuků, což byl pro člověka vždy primární zdroj energie. Pomalejší, zato plnohodnotný zdroj energie, který nám vydrží podstatně delší dobu, než energie ze sacharidů.
Pokud vydržíme bez jídla alespoň šest hodin a stále máme energii, nemáme výkyvy nálad a nemáme obtěžující a těžko ovladatelné myšlenky na jídlo, můžeme si gratulovat. Náš metabolismus funguje, jak má. Pokud má k dispozici potravu, získá z ní energii. Pokud potravu k dispozici nemá, umí si energii bez problémů obstarat spálením tukových zásob. Pokud však máme po dvou hodinách od oběda vlčí hlad, špatnou náladu, třesou se nám ruce a celkově se cítíme bez energie, náš metabolismus už na spalování tuků pozapomněl.
Už žádná tukofobie
Nadměrný příjem sacharidů způsobil, že tělo spalovalo přednostně cukry a na tuk se nedostalo. Je potřeba postupně prodlužovat pauzy mezi jídly a především jíst kvalitní, skutečné potraviny, které jsou plnotučné. Čím více tuku potravina obsahuje, tím méně místa zbyde na sacharidy. Tuk nás zasytí.
Tuk je nositelem chuti a proto nás takové jídlo uspokojí. Kdyby byl tuk tak škodlivý, jak se tvrdilo, příroda udělá rovnou vše nízkotučné. Ona však dala do všech potravin přesně tolik tuku, kolik potřebujeme. My jsme však ve snaze zdokonalit dokonalé začali vše odtučňovat a mysleli jsme si, že díky tomu budeme všichni zdraví a štíhlí.
Nezmění se jen hladina inzulínu
V neposlední řadě omezení počtu jídel a sledování svých pocitů namísto sledování hodinek, přináší obrovnou úlevu, svobodu a úsporu času. Najednou odpadne zdlouhavé a nudné chystání svačinek. Taška do práce nebude tak těžká a přecpaná. Myčka nebo dřez na nádobí nebudou plné krabičkama od svačinek.
Nejspíš se to bude líbit i peněžence, jelikož odpadnou nákupy svačin. Velmi pravděpodobně si odpočine i hlava, která z neustálého vymýšlení, co připravit zase k jídlu, bude mít prostor na mnohem zábavnější a důležitější věci. Tělo nebude muset neustále jenom trávit a bude tak mít čas na detoxikaci, odstraňování zánětů, nádorových buněk. Prostě bude mít čas na generální úklid. Následně tak bude více energie, kterou může každý využít, jak jen uzná za vhodné. Například ji investovat do toho nejdražšího, co máme – my sami a naše děti. Myslím, že budou celkem nadšené,
Závěrem? Kvalita!
Ať už nám bude vyhovovat jíst jen dvě jídla denně nebo pět, vždy jde především o kvalitu! Vždy bude velký rozdíl, jestli bude oběd obsahovat maximum živin, vitamínů, minerálních látek a minimum toxinů, pesticidů, těžkých kovů anebo tomu bude naopak. Čím více budeme podporovat místní chovatele a pěstitele a konzumovat ty nejkvalitnější potraviny, tím lépe budeme prospívat my a s námi celá planeta, která nás živí. A to si příroda opravdu zaslouží.
Skutečnou stravou ke štěstí a harmonii. Pomáhám díky skutečné stravě žít život ve štěstí a harmonii. Nejen s dětmi.
Můj příběh si přečtěte zde >>>