Obecně jsme od přírody nastaveni tak, abychom si všímali především negativních věcí. Je to logické. Negativní věci nás ohrožují a proto na ně musíme být citliví, abychom mohli zavčas reagovat a případně se bránit.
Jenže podobně jako u spousty původně užitečných věcí, i tady se z dobrého sluhy stal zlý pán. V dnešním světě nám žádné příliš velké nebezpečí nehrozí. Mohli bychom tak žít ve větším klidu a pohodě. Opak je bohužel pravdou. Většina z nás se tak moc fixuje na vše negativní, že ty pozitivní věci téměř přestala vnímat.
Když jsem v rámci jednoho semináře měla vyjmenovat dvě věci, které se za minulý týden staly a já jsem je vnímala pozitivně, v šoku jsem zjistila, že nemůžu na nic přijít. Napadaly mě samé negativní zážitky. S trochou pomoci jsem sice na pár dobrých zážitků přicházet začala, ale v nitru jsem je vnímala spíš jako obyčejné, neutrální a samozřejmé.
Kam jde pozornost, tam to roste
Čím více se zaměřujeme na negativní zážitky, tím více si jich všímáme. Najednou je jich stále víc a víc. Rostou na úkor těch pozitivních. To, kam jde pozornost a energie, to roste. Kam pozornost nejde, to slábne.
Že jsme se v noci hezky vyspali a ráno si udělali skvělou snídani mi nepřišlo jako „nic extra“. Za to situace, ve které se na mě někdo v tramvaji zamračil ( a kdoví, jestli to bylo opravdu na mě) mi vrtala v hlavě ještě další dvě hodiny.
To, že byl syn extrémně nadšený, když jsem mu přinesla z obchodu jahody a projevoval tu nepopsatelně nádhernou nefalšovanou dětskou radost, mi sice přišlo úžasný, ale věnovala jsem tomu pozornost sotva pár minut.
A tak to bylo den co den. A takto žije většina z nás. A většině z nás dřív nebo později dojde, že takhle přece žít nechce.
Pozitivní za všech okolností
A tak se rozhodneme, že od zítra už budeme o všem smýšlet jen pozitivně. Chceme se hned přepnout do úplně jiného módu.
Možná si budeme říkat i nějaké pozitivní afirmace, abychom ten přechod do sluníčkového života urychlili. Nějakou dobu to celkem funguje. Všechno je super. Je krásně, sluníčko svítí. Nesvítí? Nevadí, nádherně prší. Sice musím do práce, ale to nevadí. Práce je super.
Ze začátku si možná ani nevšimneme toho nepříjemného tlaku, které nám každé umělé pozitivní přesvědčení, způsobí někde v žaludku nebo za hrudní kostí. Nebo si toho všimneme, ale jelikož je to negativní pocit, tak děláme, jakoby nebyl. Snažíme se ho potlačit a porazit ho. Bojujeme s ním. Bojujeme sami se sebou.
Vyhoření
Mě se po pár takto prožitých dnech stalo vždy to samé. Najednou jsem byla frustrovaná z toho, že se stále necítím skvěle, i když jsem se to snažila sama sobě namluvit. Najednou pravda vyšla na povrch a mně bylo ještě hůř, než předtím. Byla jsem z toho unavená a výsledkem byl návrat do starých kolejí. Jak to tak bývá, pokud bojujeme proti sobě samému. Pokud nejsme sami se sebou v souladu.
Opomíjený neutrál
Jednou mě napadla při řízení auta myšlenka. Mezi pozitivním a negativním myšlením přece musí být ještě něco. Pozitivní a negativní myšlení jsou tak odlišné, že není možné, aby mezi nimi byla tak tenká hranice. Když přeřazuju z jedné rychlosti na druhou, taky to neudělám naráz. Vyřadím na neutrál a teprve poté na jinou rychlost.
Neutrál – to je místo, kdy se nic neděje. Vně se samozřejmě děje – auto jede, stále jdu do práce, svět se nezastavil. Ale uvnitř se neděje nic. Je to okamžik osvobozujícího nehodnocení. Je to chvíle, kdy si dovolím nemít názor. Přijmu to tak, jak to je. Jestli to je dobře nebo špatně, to nevím. Je to, jak to je. Je to v pořádku.
Jsme zvyklí a naučení, že musíme být stále ve střehu. Stále musíme mít na vše názor a vše hodnotit. Dnes je krásně, svítí sluníčko. Dnes je škaredě, prší a fouká. Ten člověk se na mě nějak nepřátelsky podíval. Kolegyně mi skoro neodpověděla na pozdrav. Ani si to neuvědomujeme, ale neustále vše vyhodnocujeme a kontrolujeme. Jsme zahlcení. Neutrál je jako balzám na duši. Je to vypnutí a uklidnění.
Je velmi osvobozující si uvědomit, že si nemusím dělat názor na to, že se na mě někdo zamračil. Nemusí řešit, co to znamená. Nemusím hodnotit, jak moc je to špatné. Někdo se na mě zamračil. Tečka. Není to ani dobře, ani špatně. Takhle jsem to teď vnímala skrze svoje momentální nastavení. Zítra bych možná úplně stejnou situaci vnímala úplně jinak. Je to, jak to je a je to v pořádku.
Nehodnotit, přijmout
Je to cesta a cesta je cíl. Je to proces. Vždy, když se zase začnu cítit nervózně a neklidně, přistihnu se, že jsem zpět v pasti neustálého hodnocení a řešení. Potom sklouzávám k negativním myšlenkách. Ony s mojí energií zase rostou a rostou na úkor těch pozitivních. Nevadí to. Výhra už je jen to, že si to uvědomuju. Protože potom můžu hodnocení s láskou a laskavostí k sobě samé zase opustit. Můžu zase ucítit ten klid a svobodu, když důvěřuju přírodě a životu a nechávám věci bez hodnocení plynout. Přijímám je, jak jsou. Protože vím, že za pár chvil můžu vnímat vše úplně jinak.
Při neutrálu neposíláme energii negativním myšlenkám a ony tak ztrácejí na síle. Je jich méně a méně a jejich místo zabírají myšlenky pozitivní, které nám energii naopak dodávají.
Skutečnou stravou ke štěstí a harmonii. Pomáhám díky skutečné stravě žít život ve štěstí a harmonii. Nejen s dětmi.
Můj příběh si přečtěte zde >>>