Seberozvoj, poznání sebe sama, vědomý život. To jsou témata, která na nás dnes vyskakují ze všech možných koutů. Je to tak v pořádku. Jinak by se to nedělo. Žijeme v době velkých změn, kdy naše planeta nutně potřebuje změnu.
Dá se na to připravit?
Jako mámu na mateřské mne tato témata také zastihly. A musím přiznat, že mne zastihly jako velmi nepřipravenou. Ale dá se na to vůbec připravit? Přitom kdo by to byl řekl. O téma sebelásky a seberozvoje jsem se zabývala minimálně 15 let předtím, než jsem se stala mámou. Zabývala jsem se tím však jen velmi povrchně. Především z toho důvodu, že tato cesta pro mne byla velmi náročná, plná dyskomfortu a temných údolí.
Málokdo na této cestě vydrží. Cítíme sice nějaký vnitřní nesoulad. Něco nám v našem životě vadí. Něco chceme jinak. Něco nám chybí nebo naopak přebývá. Je těžké vytrvat a nevrátit se do starých, známých kolejí. S dítětem už většinou není cesty zpět.
Pokud však to „něco“ není dostatečně silné, tak nás nejspíš naše ego přesvědčí, že je všechno v pořádku. Že máme přece super život. Do mysli se nám vkrádají myšlenky typu : „Podívej se na ostatní, jak jsou na tom hůř.“ Ego se nás snaží chránit před nepohodlím, které tato cesta přináší.
Navíc tuší, že bychom ho na této cestě dříve či později přestali poslouchat a začali bychom více pozornosti věnovat naší duši a našim pocitům. A to se mu moc nezamlouvá.
Dítě jako katalyzátor
Narození dítěte v tomto směru působí jako katalyzátor. Většinou velmi nemilosrdný a nekompromisní katalyzátor. Dnešní generace dětí, která právě přichází na tento svět, je jiná. Chtějí svět změnit. Mají to za úkol. Přichází s očekáváním bezpodmínečné lásky, harmonie, klidu a vyrovnanosti. Přichází s očekáváním prostého bytí se svojí mámou, kterou bezpodmínečně milují.
A právě proto, jak moc ji milují, nemůžou se dívat na to, jak svůj drahocenný a vzácný život žije. Jak se neustále stresuje, nervuje, strachuje. Jak je odpojená od sebe samé a svoji hodnotu posuzuje podle toho, jak ji vnímají ostatní.
Pracujeme od rána do večera. Do těla dáváme nepřirozenou stravu plnou tělu naprosto cizích látek. Místo stravy, kterou pro nás připravila příroda, do sebe dáváme „stravu“, kterou pro nás připravila fabrika.
Co si vybrat?
Když se nám narodí dítě, máme na výběr ze tří možností. Tato volba většinou není vědomá.
První volba je volba našeho ega. Ego nás chrání před tím, abychom se nezbláznili. Jelikož nemáme prozatím dostatek sil, znalostí a zkušeností na cestu, kterou nám dítě ukazuje, tak nejsme schopni ho vidět. Nemůžeme slyšet, co nám říká. To vede k citovému odpojení. Díky tomu ho můžeme začít autoritativně „vychovávat“.
Druhá volba je volba našeho srdce. Velmi odvážná volba. Je to volba, kdy se přestaneme na dítě povyšovat. Přestaneme se považovat za toho chytřejšího, zkušenějšího a důležitějšího. Uvidíme tu druhou možnost. Uvidíme možnost, že dítě si nás vybralo, aby se stalo naším učitelem. Uvidíme možnost, že my můžeme poslouchat jeho. Tato cesta je mnohem náročnější a někdy mnohem více vyčerpávající, než volba první.
Seberozvoj, poznání sebe sama, vědomý život. To jsou témata, která na nás dnes vyskakují ze všech možných koutů. Je to tak v pořádku. Jinak by se to nedělo. Žijeme v době velkých změn, kdy naše planeta nutně potřebuje změnu.
Dá se na to připravit?
Jako mámu na mateřské mne tato témata také zastihly. A musím přiznat, že mne zastihly jako velmi nepřipravenou. Ale dá se na to vůbec připravit? Přitom kdo by to byl řekl. O téma sebelásky a seberozvoje jsem se zabývala minimálně 15 let předtím, než jsem se stala mámou. Zabývala jsem se tím však jen velmi povrchně. Především z toho důvodu, že tato cesta pro mne byla velmi náročná, plná dyskomfortu a temných údolí.
Málokdo na této cestě vydrží. Cítíme sice nějaký vnitřní nesoulad. Něco nám v našem životě vadí. Něco chceme jinak. Něco nám chybí nebo naopak přebývá. Je těžké vytrvat a nevrátit se do starých, známých kolejí. S dítětem už většinou není cesty zpět.
Pokud však to „něco“ není dostatečně silné, tak nás nejspíš naše ego přesvědčí, že je všechno v pořádku. Že máme přece super život. Do mysli se nám vkrádají myšlenky typu : „Podívej se na ostatní, jak jsou na tom hůř.“ Ego se nás snaží chránit před nepohodlím, které tato cesta přináší.
Navíc tuší, že bychom ho na této cestě dříve či později přestali poslouchat a začali bychom více pozornosti věnovat naší duši a našim pocitům. A to se mu moc nezamlouvá.
Dítě jako katalyzátor
Narození dítěte v tomto směru působí jako katalyzátor. Většinou velmi nemilosrdný a nekompromisní katalyzátor. Dnešní generace dětí, která právě přichází na tento svět, je jiná. Chtějí svět změnit. Mají to za úkol. Přichází s očekáváním bezpodmínečné lásky, harmonie, klidu a vyrovnanosti. Přichází s očekáváním prostého bytí se svojí mámou, kterou bezpodmínečně milují.
A právě proto, jak moc ji milují, nemůžou se dívat na to, jak svůj drahocenný a vzácný život žije. Jak se neustále stresuje, nervuje, strachuje. Jak je odpojená od sebe samé a svoji hodnotu posuzuje podle toho, jak ji vnímají ostatní.
Pracujeme od rána do večera. Do těla dáváme nepřirozenou stravu plnou tělu naprosto cizích látek. Místo stravy, kterou pro nás připravila příroda, do sebe dáváme „stravu“, kterou pro nás připravila fabrika.
Co si vybrat?
Když se nám narodí dítě, máme na výběr ze tří možností. Tato volba většinou není vědomá.
První volba je volba našeho ega. Ego nás chrání před tím, abychom se nezbláznili. Jelikož nemáme prozatím dostatek sil, znalostí a zkušeností na cestu, kterou nám dítě ukazuje, tak nejsme schopni ho vidět. Nemůžeme slyšet, co nám říká. To vede k citovému odpojení. Díky tomu ho můžeme začít autoritativně „vychovávat“.
Druhá volba je volba našeho srdce. Velmi odvážná volba. Je to volba, kdy se přestaneme na dítě povyšovat. Přestaneme se považovat za toho chytřejšího, zkušenějšího a důležitějšího. Uvidíme tu druhou možnost. Uvidíme možnost, že dítě si nás vybralo, aby se stalo naším učitelem. Uvidíme možnost, že my můžeme poslouchat jeho. Tato cesta je mnohem náročnější a někdy mnohem více vyčerpávající, než volba první.
Mezi mlýnskými koly
Mezi těmito dvěma rozdílnými směry existuje ještě jedna cesta. Existuje zde jeden mezistupeň, který je však nejvíce frustrující a především nikam nevede. Tímto mezistupněm jsem si prošla během prvních dvou let života mého Jaromírka.
Je to stav, kdy už jsem byla natolik vědomá, že jsem nebyla schopná jít cestou jedna. Prostě to nešlo. Věděla jsem, že si mě Jaromírek vybral za svoji mámu a že moc dobře věděl proč. Věděla jsem, že k tomu měl důvod a že mě potřebuje něco naučit. Věděla jsem, že mi něco zrcadlí.
Zároveň jsem však neměla dostatek sebe-vědomí, sebejistoty, síly a energie na to, abych se vydala cestou dva. Bez pomoci to nešlo. Znamenalo by to jít proti proudu, což je psychicky velmi náročné.
A tak jsem se vydala cestou sebeobětování se dítěti. Cestou potlačení sebe sama. Myslela jsem si, že když udělám vše pro Jaromírka a plně se mu oddám, tak bude spokojený a šťastný. Čím více jsem mu chtěla vyhovět, tím více jsem ubližovala sobě. Čím více jsem se starala o něj, tím více jsem kašlala na sebe.
Co to ta máma dělá?!
Jaromírkova reakce byla samozřejmá. Stále přitvrzoval v zrcadlení mého sebedestruktivního chování, až to někdy bylo nebezpečné i pro něj. Tím jsem se dostala do začarovaného kruhu frustrace, bezmoci, deprese a zoufalství. A on se ke mně v těchto pocitech přidal.
V tomto stavu je už velice těžké pomoci si sami. V této fázi se můžeme trápit a trápit, dokud neklesneme na úplné dno, jak se to stalo mně. Potom se možná odrazíme, nadechneme se a to nám dodá sílu něco změnit.
Nejsme v tom sami
Nebo můžeme celý proces urychlit tím, že si najdeme pomocníka. Člověka, co si prošel podobným příběhem a který nám rozumí a který s námi rezonuje. Člověka, co nám nebude slibovat, že za nás vše vyřeší a vše bude jako mávnutím kouzelného proutku lepší.
Potřebujeme člověka, který nám dodá sílu, sebejistotu a který nás na této cestě provede. Průvodce, který nám dodá jiné náhledy, díky kterým budeme schopni najít svoji vnitřní sílu. Čím více jsme od sebe odpojeni, tím těžší je ji najít. Jediná opravdu účinná pomoc není pomoc z vnějšku, ale zevnitř.
Skutečná strava jako první pomoc
Ač se skutečná strava může zdát v tomto kontextu jako naprosto přízemní a nedůležitá věc, moje zkušenost mluví jinak. Skutečná strava dokáže odstartovat sebehojící a sebepoznávací proces. Naše mysl přestane být pod vlivem nejrůznějších chemických látek, které v naší stravě být nikdy neměly.
Zároveň nevyžaduje tolik síly, což se při vyčerpaném stavu našeho těla i duše velmi hodí. Dodá nám potřebnou sílu a sebejistotu k práci na sobě sama a k osobnímu růstu. Skutečná strava osvobozuje mysl a tím nám otevírá nové pohledy na problémy.
Skutečnou stravou ke štěstí a harmonii. Pomáhám díky skutečné stravě žít život ve štěstí a harmonii. Nejen s dětmi.
Můj příběh si přečtěte zde >>>